„Káranci“ zde byli drženi na přesně vymezenou dobu, zpravidla 3 – 6 měsíců, po kterou měli být „převychováváni prací“. Pracovali totiž na stavbě úseků dálnice z  Plzně do Moravské Ostravy, kvůli čemuž tábory právě na daných místech vznikly. Tělesně nebo duševně nezpůsobilí k pobytu a práci neměli být do tábora přijímáni, popřípadě byli z internace předčasně propuštěni. „Káranců“ bylo v táboře drženo průměrně kolem 100–140 osob, nikdy více než 200, životní podmínky byly proto relativně velmi dobré, totiž ve srovnání s dalším typem tábora, který měl na obou místech vzniknout.

K zásadní změně na obou místech došlo v létě roku 1942, kdy se v protektorátu naplno projevila rasová politika vůči „cikánům“. Do té doby se vůči nim postupovalo jen v rámci boje proti asociálům, také proto v prvních typech táborů (KPT) bylo Romů jen relativně málo; více jich bylo v zimě (kolem 25 %), kdy se obce snažily zbavit sociálně potřebných.

Podle říšského vzoru byl i u nás 10. 7. 1942 vyhlášen stejný rozkaz o potírání cikánského zlořádu – nadále tedy nešlo již jen o osoby štítící se práce, ale o zcela přesně vymezené osoby – „cikány rasou“. Na základě rozkazu došlo dne 2. 8. 1942 jednak k otevření cikánských táborů (dále jen CT) v Letech a Hodoníně a jednak k soupisu všech cikánů a již i cikánských míšenců. Takto podchycená protektorátní „cikánská populace“ byla rozdělena na dvě části, první – větší skupinu – tvořili ti, co měli stálou a produktivní práci. Ti byli zatím ponecháni na svobodě. Zároveň však již probíhaly tiché přípravy také k jejich konečnému řešení. Protokolárně jim bylo oznámeno, že pokud se bez povolení bezpečnostních orgánů vzdálí z místa pobytu, nebo přeruší zaměstnání atd. bude na ně uvalena policejní preventivní vazba. Do Osvětimi byli tito „spořádaní“ Romové ve své většině odvezeni jako první, a to hromadnými transporty, které začaly v březnu 1943. (Dosud je část naší veřejnosti v zajetí mýtu, že likvidace Romů probíhala kvůli jejich případné asociálnosti, způsobu života, nikoliv, ten nakonec nehrál roli, podstatný byl podíl „cikánské rasy“.) Menší skupinu – tvořili ti, co byli v policejní preventivní vazbě nebo měli  předpoklady k jejímu uvalení (např. za hazard, ale i za opuštění místa trvalého pobytu, např. při návštěvě příbuzných apod.), či byli bez zaměstnání. Tito měli být dodáni i se všemi svými rodinnými příslušníky do nově otevřených CT.

Podstatný rozdíl mezi KPT a CT byl ten, že do CT byly nahnány celé rodiny, včetně jakkoli velkých dětí, starých lidí, nemocných. Kapacita tábora byla brzy naplněna, a nakonec až desetinásobně překročena, lidé zde byli drženi v neúnosných ubytovacích podmínkách, v nedostatečném ošacení, s nedostatečnou stravou a žalostným nedostatkem vody pitné i k osobní hygieně. Všichni včetně dětí i žen s malými dětmi museli vykonávat tvrdou práci v kamenolomu a na stavbě silnice. Takto zde byli uvězněni na neurčitou dobu, která se nakonec protáhla na téměř celý rok, do doby, než bylo ukončena příprava na „konečné řešení cikánské otázky“ v protektorátu.

Ti z vězněných Romů, kteří byli dle svých antropologických rysů uznání za „rasové cikány“, byli později bez milosti odesláni do KT v Osvětimi, přesněji do cikánského lágru v Birkenau, kde většina z nich zahynula v ještě horších podmínkách, a nebo byli zplynováni při konečné likvidaci tábora (v noci ze 2. na 3. 8. 1944). Tak byla vyvražděna většina původních historických českých a moravských Romů. Teprve po válce na základě výzev náborářů k nám – zejména do vysídleného pohraničí – začali přicházet za prací a bydlením Romové ze Slovenska, jichž dnes u nás žije většina.

Dodnes se bohužel zaměňuje ještě relativně „idylická“ etapa KPT za etapu CT, přičemž podmínky v CT byly nesrovnatelné a zejména pro nejmladší generaci vězňů (děti), to byly podmínky jednoznačně úděsné a nelidské. Vysoké počty dětí, které v obou CT zemřely, to jen dokládají. Vězněným ženám se na obou místech narodilo shodně kolem 35 dětí (počatých ještě na svobodě). Z těch bezmála sedmdesáti dětí přežilo jediné, díky tomu, že bylo i s celou rodinou z CT v Hodoníně propuštěno. Oproti výrazným rozdílům mezi KPT a CT byly rozdíly mezi oběma CT (české Lety nebo moravský Hodonín) minimální. V Letech se oproti Hodonínku (tak bývá místo nazýváno a tak odlišováno od velkého jihomoravského města Hodonín) prokázalo ještě za války ze strany českého vedení tábora kupčení s potravinami pro vězně, kteří tak byli na svých přídělech ještě více ukracováni.

Hromadné odsuny Romů do KT Osvětim proběhly z CT Lety dne 7. 5. 1943, z CT Hodonín dne 21. 8. 1943. Proto se na obou místech (zejména z iniciativy romských přežilců a pamětníků) ve dnech blízkých těmto datům pořádají už řadu let pietní shromáždění.

V Letech byla tradice pietních aktů založena v roce 1995, kdy péčí prezidenta Havla a jeho kanceláře byl v Letech odhalen památník z dílny akad. sochaře Zdeňka Hůly. Při příležitosti této události v nedalekém Písku Muzeum romské kultury (dále jen MRK) uspořádalo odbornou konferenci. V dalších letech převzal péči o místo i památník Výbor pro odškodnění romského holocaustu pod vedením romského aktivisty Čeňka Růžičky, jehož rodinní příslušníci byly v Letech vězněni. Výbor pak v roce 2002 vztyčil další památník na hřbitově v sousedních Mirovicích, kde jsou pohřbeny zejména dětští vězňové tábora (pojetí pomníku v podobě plačících matek a zlomeného kola vozu je Romům bližší než sofistikované akademické Hůlovo dílo).

V Hodoníně o pietní místo pečuje a pietní akty pořádá od srpna 1997 brněnské MRK (tehdy ještě jako o.s., od roku 2005 je to státní přísp. org. MKČR), kdy zde byl odhalen památník z dílny romského sochaře Eduarda Oláha (kříž s torzem vozového kola a chomoutu). O rok později MRK odhalilo na hřbitově v sousedních Černovicích, kde opět jsou pohřbeny hlavně malé děti (ty umíraly v CT jako první) pamětní desku z dílny nevidomé romské sochařky Boženy Přikrylové. Oba pietní akty navštěvovali vždy kromě úředníků a oficiálních hostů hlavně Romové, bez nich poněkud ztrácejí smysl...

Po dlouhé době došlo letos v pořádní pietních aktů k výrazné změně. V Letech proběhla shromáždění dvě. První pořádal v tradičním květnovém termínu výbor Čeňka Růžičky, jako vždy za hojné účasti dalších romských představitelů. Dne 9. 7. pak proběhl akt další (údajně k připomínce vydání rozkazu o potírání cikánského zlořádu) pod taktovkou Památníku Lidice (přísp. org. MKČR). Památník Lidice dostal toto místo pod svoji správu usnesením vlády z května 2009 včetně úkolu za přidělené finance provést další „zpietnění“ místa, čehož se v roce 2010 poměrně zdařile ujal a vybudoval zde repliku původní barákové stavby a v ní malou výstavu k dějinám místa a také sympatickou naučnou stezku.

Zatímco na pietním aktu „romském“ zastupovala stát jen zmocněnkyně vlády Monika Šimůnková, na pietním aktu oficiálního správce zase nebyli žádní Romové. Naopak ale účast poprvé přijal premiér. Za jiných okolností by to mohl být skvělý zvrat v situaci přehlížených míst romského holocaustu. Zdvojený pietní akt je však jen smutným odrazem naší rozdělené současnosti, pokřivených vztahů v česko-romském soužití. Máme sice nový romský památník za nemalé peníze, kterým jsme chtěli uctít utrpení Romů, ale nějak nám z toho samotní aktéři – Romové – vypadli. A dělali jsme to skutečně s pevným odhodláním uctít Romy, nebo jen odškrtnout úkol, jehož ignoraci nám EU už tak dlouho vyčítá?

Zdvojený akt není dobrým signálem do budoucna a je třeba v této věci sjednat nápravu. Situace je tristním důsledkem špatné komunikace představitelů státu a romských aktivit. Jakkoli mohou být tato jednání náročná a problematická, jsou nutná, protože bez dohody a vzájemného porozumění se jen těžko můžeme snažit posouvat tzv. romský problém k jeho řešení. Otázku bolavé minulosti Romů a s ní spojené piety nelze z tohoto souboru problémů vyjímat.

Sama dobře vím, že jednání s Čeňkem Růžičkou je náročné, přece není nemožné. Růžička je představitelem malého zlomku romské populace u nás, s podivem však je, že na pietním aktu „státním“ nebyl z Romů žádný.

Pan Růžička vytrvale a nekompromisně požaduje nic menšího než likvidaci vepřína. Se mnou nekomunikuje už řadu let, byla jsem jím proskribována, když jsem se v této věci vyjádřila v médiích smířlivěji a méně vyhroceně než by chtěl (v roce 1998 se uváděla jako částka nutná na výkup vepřína 750 milionů, děsilo mě, že výše částky popouzela lidi proti Romům; tehdy jako dnes vidím nutkavou potřebu dát případné finance do nedostatečného vzdělávání romských dětí, což je fatální a stále neřešený problém naší společnosti a je na něm přímo závislá úspěšnost integrace Romů). I přes to jsme však byli schopni v roce 2008 zasednout oba (já jako ředitelka MRK, i moje rodina byla vězněna v Hodoníně) za jeden jednací stůl, když tehdejší ministryně pro národnostní menšiny Džamila Stehlíková vytvářela svoji poradní skupinu pro romský holocaust. Výsledkem těchto jednání, která posléze úspěšněji vedl ministr Kocáb, bylo jednak uvolnění financí na novou úpravu v Letech a i na vykoupení areálu v Hodoníně. Nepodařilo se sice prosadit vše, zač jsme oba tak vytrvale bojovali, ale i toto byl náš úspěch. Měl-li by ale tento „úspěch“ mnohaletých jednání ještě více rozdělit obec romskou a neromskou, pak by to bylo vítězství Pyrhovo a přesný opak toho, oč jsme usilovali.

Ve věci Hodonína se podařilo nemožné. Před vstupem MRK do pracovní skupiny ministryně se o mediálně méně známém hodonínském táboře vůbec nejednalo. Díky tlaku zástupce MRK bylo nové téma nastoleno a časem se podařila neuvěřitelná věc, stát prostřednictvím MŠMT vykoupil ze soukromého majetku areál bývalého tábora, tou dobou již skomírající rekreační středisko. Smůla je, že zřizovatel MRK – MKČR kvůli nedostatku financí odmítl o vykoupení areálu tábora vůbec jednat, proto se záležitost dostala pod školství, které má vyšší finanční dotaci. Tak bylo MRK ve věci Hodonína upozaděno, ač o jehož pietní místo pečuje už řadu let. Nejen to, MRK od svého vzniku a u nás zcela osamoceně provádí výzkum holocaustu Romů, zaznamenává svědectví pamětníků, shromažďuje dokumenty i další sbírkové předměty na dané téma. V roce 2006 otevřelo samostatný sál stálé expozice věnovaný právě genocidě Romů, má cestovní verzi výstavy, jeho lektoři učí učitele jak vzdělávat o holocaustu Romů.

 Správa nově budovaného památníku v Hodoníně byla svěřena logicky  příspěvkové organizaci MŠMT, Národnímu pedagogickému muzeu a knihovně J. A. Komenského. To je však v otázce dějin Romů naprostým nováčkem, stejně jako v obecné tematice romské, kontaktech a vazbách na romské komunity, což je při této práci nepostradatelné plus a někdy i podmínka úspěchu. Nepopírám zklamání a deziluzi, s níž se musel pracovní tým MRK a jeho příznivci vyrovnat. MRK jako odborná instituce není romskou organizací, sdružuje romské i neromské odborníky a přátele muzea. Díky svému ústřednímu tématu ale MRK dobře zná a cítí problémy Romů. Také logicky zaměstnává i Romy, přitahuje k sobě tedy romské komunity, zkrátka má potřebné know how. Ekonomické, organizační a správní důvody jsou silnější, proto tato výbava MRK nestačí; i v dané situaci je MRK stále k dispozici a nabízí svoji pomoc odbornou i jinou.

 A tak doufám, že v tomto případě Hodonína k rozdělení akcí na romské a neromské nikdy nedojde a celé zpracování místa bude prováděno v souladu s přáním Romů. Jde přece o to uctít pietu, která byla Romům po léta upírána, takže vyjímat je z těchto aktivit je nerozumné.

 Ředitele Památníku Lidice, Milouše Červencla, znám jako komunikativního schopného manažéra a slušného člověka, s nímž jsem ráda spolupracovala (nyní jsem na MD). Myslím ale, že osobnosti jeho formátu by slušelo ještě více diplomacie, byť se mu to může zdát již nemožné, možné to je. Domnívám se, že pietní místo v Letech fakticky náleží Romům, kteří zde mají své mrtvé, a ti by na pietě neměli chybět.

Letos pořádá MRK tradiční pietu v Hodoníně v neděli 19. 8. a já věřím, že tady se společná akce „romská“ a „neromská“ podaří a cestu k ní najde poprvé i pan premiér. Vláda přece neuvolňuje nemalé veřejné prostředky jen na to, aby si formálně odškrtla položku jako hotovou. K tomu je třeba ještě hodně citlivé práce, aby nové úpravy přijali Romové za své a akceptovali je jako místa piety. Jinak se vše míjí účinkem a může to trochu zavánět vyhozenými financemi.

Možná nám nedávný neúspěch s pietou v Letech dává lekci z obecného řešení romské otázky. Bez dobré komunikace s Romy to bude drhnout.