Muzeum romské kultury (MRK) založila v roce 1991 po více než zralé úvaze skupina brněnské romské inteligence. Vlastně poměrně pozdě, protože naléhavá myšlenka na založení muzea se od sametového převratu objevovala s železnou pravidelností v požadavcích většiny tehdy zakládaných romských sdružení. Respektive romských politických stran, které se zjevovaly jak houby po dešti. Logicky byly odrazem doslova čtyřicetiletého hladu Romů po sebeurčení a vlastním zastoupení ve státě. Pamětník mi právě ve své životním vyprávění k té době plné očekávání řekl: „Konečně sme se mohli ozvat, ukázat, že sme tady. Furt sme byli v anonymitě. Konečně nastala doba, že se o nás psalo. Kdybych věděl, kam to dopadne, tak se ani ukazovat nebudeme.“
Vlastní muzeum mělo být jedním z takových dokladů jejich existence na hluboké ose času dějin. Tím se také stalo, a co víc, od roku 1991 až dodnes prošlo neuvěřitelným, možno říct raketovým rozvojem. Bylo totiž budováno obří silou čirého entuziasmu, doslova na kolenou, z vlastních prostředků jeho prvních pracovníků. Tak vznikaly základy sbírkových fondů, které dnes obsahují na 40.000 předmětů. Závidí nám je celý okolní svět, kde teprve nyní a mnohdy s využitím našeho vzoru romská muzea teprve vznikají. Česká republika měla v tomto primát, ačkoliv je často na mezinárodních fórech kritizována za nečinnost i nesprávný postup ve věci integrace Romů, právě MRK je jedním z mála dlouhotrvajících úspěšných projektů na tomto poli.
Sloučení by byl pomalý zánik této jinak neuvěřitelně pružné a funkční i fungující instituce. Sběrnou oblast MRK neomezuje ani ČR natož Moravou. Má ve své koncepci dokumentaci Romů jako světového etnika, které běžně procházelo skrze politické hranice zemí. Ve srovnání s běžnými muzei má na svoji velikost skutečně obří vzdělávací činnost (mimo jiné doučujeme děti, bráníme jejich segregaci ve školství, učíme romštinu). Do terénu blízkého či vzdáleného vystartuje pracovník okamžitě když romskou ústní poštou dostane ze svých kanálů zprávu, že se něco děje (záznamu hodný pohřeb, svatba, křtiny).
Jinde běžný systém schvalování terénních cest tady není možný, nic důležitého bychom takto prostě nezachytili. Běžný úřední postup toto tempo práce zmrazí a v důsledku možná i pohřbí. Ostatně zkušenost ze sloučení a zániku mají Romové v ČR ještě v dobré paměti. Pražské jaro umožnilo u nás v roce 1969 vznik první romské organizace, Svaz Cikánů-Romů. Ten už tehdy budoval sbírky pro chystané romské muzeum. Normalizace plány zhatila, svaz byl v roce 1973 zrušen a jeho unikátní sbírky údajně rozděleny do státních institucí. Ve skutečnosti však byly zřejmě rozkradeny či špatnou péči navždy ztraceny. MRK jako nástupce svazu převzalo po svém vzniku pouze torzo tehdejších sběrů.
Je tady ještě jeden bod, který se týká lidské slušnosti a morálky a Romové jej citlivě vnímají. Jejich soukromé sbírky, vlastně poklady jejich kultury byly in bona fide darovány státu. To byla totiž podmínka k přerodu občanského sdružení ve státní instituci v lednu 2005. Tehdy představitelé muzea dostali pochopitelně jen gentlemanské ujištění že se nemusejí obávat. Možno namítat, že takový slib nedala dnešní pravicová, leč sociálně demokratická vláda. Uvěřili jsme naivně a jen stále věřím, že nebudu muset přihlížet tomu, jak sbírky, které jsme kdysi pořizovali i z vlastních kapes, se stávají součástí muzea Moravanů. Myslím, že toto si naši slušní a republice oddaní Romové nezaslouží. Opravdu se tento osudný a především ostudný krok za 800.000 ročně vyplatí? Je pak otázkou, jestli se opět nehledá v Romech zástupný problém pro jiný naléhavější. Což takhle zaměřit pozornost na unikající miliardy?
