Dnes (27. 11. 2013) jsem se zúčastnila debaty Ghetto Brno o perspektivách sociálně vyloučených brněnských lokalit, na níž byli hlavními diskutéry starosta Brna-střed Libor Šťástka a zástupkyně o.s. IQ Roma servis Lenka Maléřová. Šlo samozřejmě o neplatičství, kriminalitu, drogy, automaty, nepracující a taky neúspěšnost romských dětí v české škole.

A zase se v plné kráse ukázaly dva zdánlivě zcela nekompatibilní světy – na jedné straně pracovníci neziskovek, kteří léta dělají s Romy, znají jejich svět, a na druhé zodpovědní úředníci. Každý mluví o tom svém a porozumění se jaksi nedostavuje. Ale že je nutné se scházet a řešit to, protože je to problém vskutku společný, nikoliv jen romský, neboť se dotýká společnosti jako celku, chápali všichni, jinak by v pozdní hodinu na debatu ani nepřišli. V čem je problém, že máme v hlavách oddělená ghetta, jak to výstižně nazvala jedna z moderátorek večera Kamila Zlaušková?

Osobně velmi dobře chápu naštvanost veřejnosti, jíž se Romové jeví jako nepřizpůsobiví, taky mě to hodně mrzí, hněte a dopaluje. Vskutku velká část Romů má skutečně problém, z něhož ale i díky tomu, jak hluboko už tito sociálně vyloučení tkví na společenském dně, si sami nepomohou. Přitom v důsledku své dlouhodobé frustrace z neúspěchu svými agresivními i jinak nevhodnými projevy zatěžují nejen sebe, ale i své okolí. Ano, vyloučení jsou hlavně Romové. Jenže Romové jsou i jiní, bezproblémoví, tiší, pracovití, nadaní, charismatičtí, úspěšní, ale takoví zase nejsou zbytkem společnosti za Romy považování, takže z romského pytle tito slušní vlastně navždy vypadli (naši příbuzní o tom ví své). Pak se jeví situace s Romy beznadějně. Ale ona má své perspektivy, kterých by se dalo chytit, pokud bychom CHTĚLI, totiž měli tu VŮLI něco změnit.

Na debatě pan starosta vystupoval výrazně defenzivně – na tu přesilu volontérů, idealistů, filantropů, altruistů a studentů, kteří prostě ještě mají ideály a chtějí pomáhat tam kde je problém. Pan starosta jen logicky hájil své pozice. Ale o to jít přece nemělo, jako spíš o snahu zkusit najít konec klubka a začít ho pomalinku rozmotávat, tedy společným úsilím, společnou snahou. A v tom je asi právě to jádro pudla. Jestli vlastně vůbec CHCEME, máme VŮLI to klubko rozmotávat, jestli chceme do kyselého jablka nebo spíš stále se nabalující obří sněhové koule tzv. romského problému TNOUT. Jestli zodpovědní úředníci samospráv, respektive taky celá současná či budoucí vládní garnitura chce do toho tnout. Mně se jeví, že ne.

Nejde zdaleka jen o včerejší debatu a pana starostu, ale o mnoho dalších setkání probíhajících podle podobných scénářů. Z titulu své vysoké funkce vysoký úředník musí na podobnou debatu jít a s občany hovořit. Ale podle reakcí takových lidí, kdy na konkrétní návrhy jak by věci mohly fungovat (i díky zkušenostem odjinud), jako například, že děti z menšin se lépe integrují cestou vzdělávání v nikoliv  etnicky izolovaných, ale ve smíšených třídách, že mnoho Romů se chce dostat z ghetta, ale bez pomoci to nedokážou, že v té bídě svých zubožených existencí se někdy i snaží platit dluhy na nájmu, ale obec ta snaha vlastně moc nezajímá… Na takové návrhy, jak se vyhýbat procesům, které vedou k sociálnímu vyloučení nebo ho umocňují, zaznívají argumenty, že „problém Romů“ je vlastně úplně jinde. Například – na zcela jiné straně „knihy“, totiž v tom, že o „romské kriminalitě“ média nechtějí informovat a zamlčují ji. To se těžko domluvíme, podle dat vzešlých z analýzy médií, kterou v minulém roce nechala zpracovat Agentura pro sociální začleňování, téma kriminality a spojení s ní se naopak ukázalo jako zásadní pro zařazování zpráv o Romech. Otázka taky je, jak by speciální zdůrazňování právě a jen „romské kriminality“ (když o české, slovenské, vietnamské nebo jiné se nemluví) pomáhalo v tom, aby se k Romům hlásilo a řešení vlastního problému pomáhalo stále více vzdělaných a bezproblémových lidí daného původu. Kde není vůle, tam není ani řešení….

Tak můžeme dalších dvacet čtyři let uvažovat a plkat o tom, jak bychom mohli někdy v budoucnu problém začít řešit. Zatím se vyloučení budou propadat dál, ale čas nám pěkně uteče a za dalších 24 let už může být situace skutečně pekelná.